Kouzelny sud

Pracovni tyden v Nepalu zacina uz v nedeli a konci v patek po poledni. Nepalci rikaji, ze zatimco my mame vikend dvoudenni, oni maji volno den a pul, takze rozdil neni az tak markantni. Kazdemu je ale jasne, ze to tak uplne neplati. Proto uz v nedeli po skonceni vsech moznych oslav, festivalu, obradu a ceremonii jdeme do skoly. Tentokrat opravdu domluvime vse potrebne, abychom mohli ucit.

Sedime s Narayanem a taskou mandarinek na placku pred skolnim chramkem a predstavujeme mu svuj plan: chteli bychom ucit vyzsi rocniky, tzn. 8. a 9. tridu (detem je 13-16 let), a zamerit se predevsim na konverzaci. Protoze studenti nejsou na neco jako mluveni v anglictine vubec zvykli (a to i presto, ze jejich testy jsou priblizne na urovni testu male statnice u nas), pujdeme formou hrani ruznych her od jednoduchych veci ke slozitejsim. Jednoduchymi jsou v tomto pripade mysleny opravdu uplne zaklady typu: jak se jmenujes, kde bydlis a kolik ti je let, protoze rict i jenom tohle predstavuje pro vetsinu studentu problem. Vyvrcholenim naseho snazeni je potom hra "Creating identity", ve ktere maji deti za ukol vymyslet podle fotky nejakeho cloveka (mame s sebou v sudu asi stovku fotek lidi z celeho sveta, stazenych z Googlu) jeho kompletni identitu. Vsechno od jeho jmena, zeme odkud pochazi nebo zamestnani az po rodinu, zaliby a osobni pribeh budou zapisovat do pripravenych formularu. Nejdriv ale musime deti jednotlive veci naucit. Pri zaverecne hodine kazdy odprezentuje identitu "sveho" cloveka a umisti jeho fotku na mapu sveta.
Narayanovi se nas zamer libi, takze po chvili dohodneme organizacni veci a je to. Bohuzel (nebo mozna bohudik) neni mozne zasahovat do normalnich hodin, protoze napr. jednim z nasich "pozadavku" jsou lavice rozmistene do kruhu, coz neni mozne praktikovat v normalnich tridach kazdy den. Navic do devate tridy chodi osmdesat deti a do osmicky asi sedesat (proste nejsou ucitele, takze tridu nelze rozdelit na dve nebo dokonce tri) a my jsme si nas program vymysleli pro maximalne tricet deti. Proto se domlouvame na dobrovolnych hodinach v devet hodin rano kazdy den pred zacatkem skoly stim, ze v mistnosti vedle knihovny, kterou nikdo nepouziva, se muzeme dosyta vyblbnout.
Narayan nas navic prosi, jestli bychom mu mohli pomoct se suplovanim. Bezne se mu totiz stava, ze nejaky ucitel, aniz by komukoli cokoli oznamil, se proste nekolik dni vubec neukaze. V dobe, kdy jsme byli v Khandadevi my, chybeli kazdy den v prumeru ctyri z celkoveho poctu patnacti ucitelu. Skola bohuzel nema zadnou paku na to, aby donutila ucitele chodit pravidelne do skoly. Ucili jsme tedy rano dobrovolniky a pres den 9., 8. a 7. tridu. Nastesti jsme si uz v kathmandu dopredu vymysleli, ze budeme mit i hodiny zemepisu, takze jsme s sebou meli mapu sveta a ohromnou knizku s fotografiemi lidi z kazde zeme sveta, kterou jsme koupili. Jak se pozdeji ukazalo, pro deti byly prave tyto pomucky ty nejuzasnejsi a nejvic fascinujici ze vsech.

Puvodne jsme doufali, ze budeme ucit take desatou tridu, ale v dobe nasi navstevy v ni zrovna probihaly zaverecne zkousky, takze se v ni uz neucilo. Nepalsti studenti obvykle konci skolu po desate tride, po ktere mohou (ale nemusi) pokracovat dal na tzv. stupni +2 az do dvanacte tridy. Zaverecne zkousky jsou pro ne tedy na skole ty vubec posledni. Pro nas byly nejen velmi zajimavou, ale predevsim take legracni podivanou. Slovo podvadet tady totiz ziskava uplne novy vyznam. Opisovani z usmolenych tahacku, nebo par vzorecku napsanych "tajne" tuzkou na lavici, ktere si pamatujeme z nasich (jeste nedavno minulych) skolnich let, pripomina ve srovnanim s nepalskymi praktikami trapny zertik skupinky predskolaku. Nutno rici, ze rozdil neni ani tak ve kvalite, ale predevsim v kvantite. Nepalska vlada totiz ve snaze pomoci detem vydala knizku s testovymi otazkami. Ale pozor, nejedna se o typove priklady, na zaklade nichz lepe pochopite probiranou latku. V knize jsou naprosto presne ty priklady, ktere se objevi v testech. Samozrejme vcetne pravneho reseni. Student ma tedy dve moznosti, jak se na zkousky pripravit. Bud se nazpamet nauci odpovedi, nebo si knizku vezme s sebou a vse potrebne proste opise (moznost opravdu se latku naucit snad nikdo nevyuziva). Lze snadno vytusit, kterou moznost voli vetsina deti. Kazdy testovaci den tedy zacina tim, ze u vstupu do tridy stoji ucitel a prohledava vsechny, kteri se ucastni testu. Pote zacina nejen samotna zkouska, ale i hra na kocku a na mys. Deti z ostatnich trid stoji v hlouccich kolem mistnosti, ve ktere se pise test, a v "nepozorovanych" chvilich vhazuji nebo vnaseji zakum uvnitr zazracnou knizku. Vsechno je vesmes velmi neumele provadene (o to drzeji cela akce pusobi), takze uvnitr i venku stojici ucitele (dohlizi jich tady celkem tak 5-6) obcas nekoho odchyti a knizka putuje na horni hranu zdi pod strechou. Odtud se ji deti opet snazi ukoristit, aby cela "hra" mohla pokracovat zase od zacatku. Ucitelum navic ztezuje hlidani fakt, ze tridy nemaji dvere ani okna. Vsechno se nam zda naprosto absurdni ve chvili, kdy nam Narayan prozradi, ze jsou se studenty predem dohodnuti, ze zkouskami nechaji projit uplne kazdeho. Ale nakonec nechme na hlave: delali bychom to my jinak nez oni?

Mezitim co se hra s prenasenim knizky beze zmen dokola opakuje, my se venujeme uceni. V devet hodin rano, pred zacatkem vyucovani, zacina totiz nase dobrovolna vyuka, na kterou kazdy den prichazi kolem dvaceti peti zaku. Hodina vypada tak, ze na zacatku probehne nekolik kratkych her na zahrati (tzv. icebreakru) a pote se venujeme hlavnimu tematu. Vsechno smerujeme k zaverecne hre creating identity, takze deti postupne ucime popisovat, jak clovek vypada, co ma na sobe, cim se zivi a podobne. Pracujeme ve skupinach, dvojicich i samostatne. Casto je to fakt na bednu, deti tezko chapou, co po nich chceme predevsim proto, ze na podobnou formu vyuky nejsou vubec zvykli. A anglictina jim to navic dost komplikuje, takze musime vsichni projevovat velkou, ale opravdu velkou davku trpelivosti.
Ucit jednu hodinu denne dvacet pet deti, ktere prisli dobrovolne proto, ze maji o vyuku zajem, se da celkem v pohode zvladnout. To suplovaci hodiny, ktere mame kazdy den jeste dalsi tri, jsou opravdu maso. Sedesat az osmdesat deti je nasackovanych ve tride tak male, ze kdyz chcete napriklad hrat na kytaru, musite si sednout na prvni lavici, protoze mezi tabuli a prvni radu se proste nevejdete. Deti se v jedne lavici macka nekdy az sest, takze kdyz chcete, aby nekdo vstal a ukazal na mape treba Afriku, muzete vyvolat tak maximalne Martu, ktera stoji vedle vas. I kdyz panuje vesmes pratelska a mila atmosfera, at delame co delame, ve tride je proste husto. Pri tehle hodinach jsme si obcas pripadali jako v zaverecne scene Hitchcockova hororu ptaci - jeden spatny pohyb a je po vas. I kdyz jsme ucili ve dvou, davalo nam to zvlast zpocatku dost zabrat. Nutno ovsem dodat, ze deti vetsinou pozorne poslouchaji, a ty lepe anglicky mluvici se dokonce zapojuji do vyuky.

Co ale vlastne ucit? Tlacit jim po dobu dvou tydnu do hlavy nejakou anglickou gramatiku nedava uplne smysl. Lepsi bude vykladat zaklady geografie. Tady se totiz nejvic projevuje, jak je tahle bohem zapomenuta oblast odriznuta od sveta. Deti nemaji poneti, kde na mape lezi Evropa nebo Nepal, nebo jak vypadaji a kde ziji cernosi protoze je nikdy ani na obrazku nevidely (i z toho, jak jsme my bili, jsou porad jeste na vetvi). Bezny supl v nasem podani vypada tedy tak, ze Kosta stoji v miniprostoru u tabule vedle mapy nalepene izolepou na betonovou zed a neco vyklada a pise a kresli na tabuli. Marta mezitim prochazi tridu s knihou s fotografiemi a ukazuje a vysvetluje a snazi se odpovedet na kazdou vsetecnou otazku.

Abychom to vubec zvladali ukocirovat, pripravujeme se kazdy den odpoledne na dalsi hodiny. Kreslime obrazky, piseme na papirky anglicka slovicka, rozmyslime, co budeme ukazovat v knizce a podobne. Je to sice celkem drina, ale vehementne nam v tom pomahaji sousedovic deti Buddha a Manju, takze si to nakonec docela uzivame.

Nekolik dni pred nasim planovanym odjezdem z vesnic, nas prijemne osvezila mila navsteva. Pres dalekou Indii za nami prijela Danca se svymi kamarady Vercou a Vercou, Sonou, Honzikem a Tomasem. Ubytovali se nedaleko skoly v dome, kde bydli par ucitelu, a vsichni spolecne jsme si pak dali velkou pohodu. Diky perfektnimu nacasovani nam pomahali pri samotnem zaveru Kouzelneho sudu.

Posledni den prinasime do skoly pomalovany sud a plnime ho vecmi, ktere privezli Danca & friends, abychom je predali skole. Pri zaverecne dobrovolne hodine pak deti prezentuji pred mapou sveta "sve" identity. Nektere vytvory jsou opravdu hodne vtipne, jako napriklad ctyricetilety evropsky ramar Krishna (viz foto). Ale jinak je treba rict, ze to deti zvladly bezvadne. Po skonceni hodiny povesime mapu zvenku na zed a k jednotlivym zemim pripojime vsechny fotografie lidi. Potom (nebo spis uz pritom) se sebehnou snad vsichni vcetne ucitelu a vzajemne si dekujeme, domlouvame, co bude dal, a je nam vsem smutno, ze pro tuhle chvili se musime rozloucit.

Ze zacatku jsme meli strach, jestli to deti bude bavit, jestli nam budou rozumet, jestli to budou zvladat, jak to budeme zvladat my a jestli to vubec bude k necemu dobre. V prubehu casu se nastesti zacalo ukazovat, ze to smysl ma. Deti se otrkaly, prestaly se stydet, zacaly nam lip rozumet, nebaly se mluvit a hlavne bylo videt, ze je to proste bavi. Uz jenom samotny fakt, ze se jim nekdo venuje jinak, nez jsou bezne zvykli, byl pro ne prinosny. Nejvetsim zadostiucinenim pro nas bylo, kdyz jsme pri jednom suplu zkusili v devate tride zahrat hru "Creating identity". Studenti, kteri navstevovali nase dobrovolnicke hodiny, byli najednou vyrazne lepsi nez ostatni. Nejenze rozumeli, co se po nich chce, vedeli jak to udelat, protoze uz znali slovicka, ale hlavne se prestali bat a proste to udelali. Citili jsme najednou, ze i za tak kratkou dobu, jakou jsme tu stravili, jsou deti schopne udelat velke pokroky. A co teprve, az sem pojede nekdo ucit treba na pul roku... Ma nekdo zajem? ;)
Dalsi den odjizdime spolecne se sudem a s D&f pres Nagarkot smerem do Kathmandu, pokochat se trochou poslednich vyhledu na Himalaj. Jedeme samozrejme opet autobusem, tentokrat ovsem (snad i trochu symbolicky) sedime na strese, odkud naposledy vychutnavame pohled na krajinu, ve ktere jsme stravili bezmala dva mesice a ve ktere nas mistni lide prijali do svych rodin a zivotu, jako bychom byli jejich vlastni. Snad se sem jeste nekdy vratime...

zivot ve skole a testy

dobrovolna hodina

nejlepsi (spis nejvtipnejsi) vykon
ve hre Creating identity

suplovaci hodina

priprava na dalsi hodinu

zaver Kouzelneho sudu

cesta na strese aneb "Dust for you"

v Nagarkotu

Jak na novy rok, tak po cely rok

Uz jsme to popisovali mnohokrat, ale presuny z mista na misto jsou v Nepalu opravdu kapitolou samou pro sebe, jak jsme se o tom znovu presvedcili i pri nasem dalsim odjezdu do vesnic. Vydali jsme se na cestu jako obvykle autobusem pripraveni vydrzet osmihodinove offroadove peklo. Kdyz jsme ale byli asi 20 km za Kathmandu, autobus odbocil nekam mimo, po pul hodine zastavil a dal nejel. Vsichni vystoupi ven, daji si caj a cekaji. A jak jinak, nikdo se nicemu nedivi. Asi po dalsi pul hodine se dozvidame, co se deje. Vcera nejaky autobus zabil nekoho na motorce, mistni se nastvali, autobus zapalili a ted stavkuji. Dal se neda jet. Bezva. Za dalsi pul hodinu vsichni nasedame, abychom se po celkem 6ti hodinach a 40ti km cesty vratili opet do Kathmandu. Zitra to snad bude lepsi. Hm, nebylo. Situace se opakuje s tim rozdilem, ze o stavce se vi "uz" na autobusaku v sest hodin rano a tentokrat stavkuji dopravci. Az napotreti to teprve vyslo a my se konecne dostali do vesnice. No nejsme na tohle uz preci jenom trochu stary?
Po tentokrat jeste o "neco" narocnejsi ceste do vesnic, jsme konecne na miste. Ceka nas zase nekoncici kolobeh DeBecek, studenych "sprch" a mozna i spousta dalsich agro-prekvapeni. Planujeme zustat jenom dva tydny, takze to jiste hrave zvladneme. I presto nam srdce busi vzrusenim z ocekavani. A to jesne nemame tuseni, ze vsechno se odehraje nakonec trochu jinak, nez jsme si naplanovali.
Hned prvni den jdeme do skoly, abychom se dohodli, co a jak, a predstavili svuj plan. Pro nasi vyuku jsme si vybrali nasi "starou znamou" skolu Khandadevi, ktera byla vlastne tou uplne prvni, kterou jsme tady v Nepalu navsivili a na jejiz stavbu prostrednictvim Namaste Nepal prispel velkou merou take Jihomoravsky kraj. Tady jsme pri nasi predchozi navsteve stravili nejvic casu, takze se s mistnimi uciteli a nekterymi studenty dobre zname. Dnes tu panuje cily ruch, na dvore se stavi improvizovane podium a opodal se soutezi. Dav deti a ucitelu skanduje, aby povzbudil svoje zavodici kamarady. Vsude kolem postavaji dalsi studenti a jen tak se zevli. Na prvni pohled to vypada jako bezny skolni ten. Tedy jen to podium je tu tak trochu navic.
V kancelari nas vita nas nejoblibenejsi ucitel Narayan Gautam, se kterym jsme se na vsem predem domlouvali a ktery nam v mnohem velmi pomohl. Spolu s nim se s nami do reci dava take ukriceny anglictinar, kteremu prezdivame domacky Samsula. Kdo ho videl a poznal, muze potvrdit, ze tak opravdu vypada. Narayan nam konecne vysvetluje, co se deje: "Skola zrovna slavi vyroci sveho zalozeni. Cely tyden se proto neuci, vsichni se chystame na patecni velkou oslavu a pro deti pripravujeme ruzne souteze a hry. Budeme moc radi, kdyz se zucastnite oslav, ale ucit bohuzel muzete zacit az v nedeli. Pristi tyden jsou navic zkousky 10. tridy, takze pripravit se toho musi opravdu hodne. " Po nekolika mesicich v Nepalu jsme si uz zvykli na to, ze veci se nemuseji vzdycky vyvijet podle nasich predstav a casto je potreba projevit velkou davku trpelivosti, takze proste pockame. Navic nam stejne nic jineho nezbyva.
Hned dalsi den shodou okolnosti vychazel na svatek jmenem Loshar, coz neni nic jineho nez oslava buddhistickeho noveho roku. V Nepalu totiz nepouzivaji stejny kalendar jako my. Namisto naseho Gregorianskeho kalendare zalozeneho na pohybu slunce, vetsina nepalcu pouziva tradicni Bikramsky kalendar, jehoz cleneni vychazi z pohybu mesice. Terminy vetsiny festivalu se kazdy rok meni, protoze se urcuji prave podle faze mesice (neco jako u nas velikonoce) a presna vazba mezi jednotlivymi dny Gregorianskeho a Bikramskeho kalendare se rok od roku lisi. Aby v tom byl jeste vetsi hokej, maji ruzna etnika a nabozenstvi svoje vlastni kalendare. Prave proto se slavi Loshar nekdy na prelomu ledna a unora, zatimco Bikramsky rok zacina priblizne v polovine dubna. V Nepalu se nicmene oficialne prave ted pise rok 2065.
Samotna oslava probihala podle velmi jednoducheho (a obvykleho) schematu: pisne, tance, recnici, jidlo a rakshi. Vsechno za ucasti asi stovky mistnich a nekolika lamu, kteri prijeli z chramu Swayambu v Kathmandu a kteri od casneho rana provadeli ruzne modlitby a obrady. Tohle vsechno se odehravalo po cely den v mistni svatyni (neboli gompe) mezi policky primo ve vesnici Rajbas. V podvecer se pak vsichni poklidne rozesli domu dosyta najezeni a nekteri prijemne podnapili. Jeden typek, ktereho pozvali nasi hostitele a ktery spal ve stejne mistnosti jako my, v noci nezvladl naloz rakshi a normalne se poblil. Nutno dodat, ze tahle prihoda vsechny moc pobavila a vypravela se ve vesnici jeste hodne dlouho.
Dalsi akci, na kterou jsme byli pozvani, byl buddhisticky pohreb. Hlavni obrad, pri kterem mnisi a vysoci lamove odrikavaji modlitby, aby duse zemreleho mohla malezt cestu z tohoto sveta (velmi zjednodusene receno), probihal opet uz od casneho rana. V improvizovanem, krasne vyzdobenem pristresku vedle vesnicke gompy sedi asi tucet lamu a rodina zesnuleho a vsichni se stridave modli, klani, troubi na "trubky" a bouchaji do bubnu neboli "gompuji", jak jsme tomu zacali rikat. Bezne obrad trva i nekolik dni. Pro pozustale je to celkem draha sranda. Neni se cemu divit, pozvat a pohostit celou vesnici a okoli vcetne lamu a mnichu a vsechno vyzdobit a pripravit dostatek obetin (ovoce, zelenina a jine pochutiny - o vrazdeni nevinatek se tu nejedna) preci jenom neco stoji. Aby to rodina financne zvladla, kazdy prichozi prispeje nejakou tou rupii. My jsme na obrad dorazili az okolo poledniho, takze nas rovnou posadili na lavicky a nabidli luxusni DeBecko pripravovane v obrovskych nadobach a servirovane z kyblu na vytirani podlahy (Tedy aby bylo jasno, v Nepalu se podlaha nevytira, ale pomazava smesici hliny a buvoliho trusu. Snad probuh ty kyble byly puvodne na neco jineho!?). Spolecne s nami obedvalo i nekolik lamu, kteri byli predchozi den na oslave Losharu a kteri se s nami dali po chvili do reci. Tihle chlapici jsou v podstate normalni, inteligentni a mili lide, kteri pod mnisskym rouchem nosi tenisky Nike a mikinu Adidas (vsechno samozrejme ladene do zluto-cervenych odstinu), pusobi celkove velmi sympatickym dojmem a jsou mimo jine proste zvedavi, jako kdokoli jiny. Takze se nas vybornou anglictinou vyptavaji odkud jsme, co tu delame a nebo jestli jsme byli trekovat. Ne vsichni mnisi jsou ale vysokymi lamy, kteri se venuji vyhradne nabozenstvi. V klastere je potreba taky zastat urcitou praci, takze tam muzete potkat treba mnicha uklizece, mnicha kuchare nebo mnicha zednika. Na pohrebnim obrade se objevili dva takovi mnisi, kteri pomahali s obetinami, ktere prinesli lide z vesnice (mj. banany, mandarinky alias pomerance, jablka, vino atd.). Jejich prace spocivala v tom, ze do trsu bananu zapichli vonnou tycinku, donesli ho k oltari a po chvili zase zpatky. Ovoce bylo tolik, ze i kvalitnimu vyznavaci orientshopu by vonne tycinky stacily maximalne tak na tretinu obradu, takze ho mnisi zacali porcovat a rozdavat pritomnym uz v prubehu obradu, ktery mezitim dal pokracuje modlitbami v pristresku vedle gompy. Vsude kolem postavaji nebo posedavaji lide, v poklidu pojidaji ovoce a poslouchaji, co se deje. My sedime mezi nimi a krmime sousedovic deti Manju a Buddhu (ano, jmenuje se opravdu Buddha, i kdyz se mu zatim vubec nepodoba). V podvecer odchazime domu zatimco obrad stale pokracuje.
Nazitri se konecne kona skolni oslava. Atmosfera se velmi podoba mandarinkovemu festivalu v Teksingu. Improvizovane podium z lavic prikrytych plachtou, studenti jeste na posledni chvili trenuji tanec a zpev, v publiku se tlaci lide ze vsech okolnich vesnic a my opet za exoty sedime tentokrat za podiem v prijemnem stinu chatrneho pristresku. Spolu s nami tady oslavu pozoruje jeste par mistnich "celebrit", mezi kterymi je i zajimavy chlapik s dlouhymi vousy a cepici, kteremu okamzite zacneme prezdivat svaty muz. Improvizovane podium se kymaci pod naporem tanecniku, zpevaku a recitatoru a za nim se postupne stridaji ruzni recnici z rad ucitelu, vesnicanu, studentu i exotu. Vsechno probiha ve vrazedne pomalem tempu. Prubezne si se svatym muzem vymenujeme znudene pohledy, az se k nam nakonec nakloni a vsechno shrne uplne presne: "Na tyhle oslavy by cloveku meli pujcovat postel,co?". Alespon ze mandarinkova sezona jeste neskoncila...

oslava noveho roku - Loshar






buddhisticky pohreb






oslava vyroci zalozeni skoly Khandadevi