Olga, Simon a zlata ceska vesnicka

7. 10. 08, Besi Sahar, Shikhar hotel

Prave jsme se vratili po trech tydnech z Machace. Konecne opet v Asi :-))) Dekujeme moc vsem za ohlasy a podporu. Moc nas tesi, ze vas to s nami bavi. Predevsim jsme radi, ze jste meli o nas strach pote, co v Nepalu spadlo letadlo s 18ti turisty na palube a nikdo neprezil. Vase zucastnena debata byla misty az dojemna ;-)

Nasleduji slibovane informace o tom, jak jsme se meli jeste pred trekem kolem Annapuren, ze ktereho jsme se prave vratili.

Kdyz clovek cestuje, ma preci jenom o "trochu" vetsi klid nez doma, nebo v praci (co si budem povidat, ze jo ;) Diky tomu muzeme lip pozorovat a uvedomovat si male udalosti, ktere se kolem nas obcas deji. Jako treba tuhle, kdyz jsme sedeli u Akky v kancelari zahloubani nekde mezi Lamy a Tamangy. Z niceho nic se otevrou dvere a mezi Thangkami stoji mlady nepalsky klucina, na gauc polozi tasku s napisem Jihocesky kraj a ve vterine je ten tam.Podobnym minipribehem pro nas bylo i setkani s Olgou. Byli jsme v Kathmandu teprve par dni, meli jsme za sebou prvni pokec s lidmi z DCWC kolem Akky ("Development of Children and Women Centre" - organizace spolupracujici s Namaste Nepal na nepalske strane) na tema Kouzelny sud a jakze si to cele predstavujeme, kdyz prisel Akka s tim, ze za par dnu prijede do Kathmandu "some lady", ktera ucila dva mesice v jedne z vesnickych skol. O nekolik dni pozdeji uz sedime s Akkou a kratkovlasou Olgou v utulne tibetske hospudce s prihodnym nazvem Tashi Delek a konecne se dozvidame, jak vypada realita vesnickych skol v regionu Kavre, kde bychom meli kouzlit se sudem. Vypada to spis pozitivne: voda tece (i kdyz jenom rano), zachod maji, v nekterych domech je dokonce elektrina ze solarnich panelu, deti jsou uzasne vnimave (i kdyz anglicky skoro neumi), priroda je jako pohadka a mistni lide neskutecne vstricni a mili. No jo, jenomze ziji v malych chatrcich spolecne s domacim zvirectvem, posteli je malo, takze spi po dvou az po trech (tohle se nas snad - probuh - netyka 8-O ), blechy a vsi byly, jsou a budou (aha, tak proto Olga nema vlasy, super!) a predevsim nikde ani kousek soukromi. Hm, tak to je teda pecka. Mistni se proste nemyji (proc taky, ze jo), ale Olga nam vysvetlila, ze to nejak udelat jde. Obcas...
Akka asi videl, ze nas Olgy vypraveni "malinko" zaskocilo a tak vyuzil skutecnost, ze se v patek otevira nova vesnicka skola podporovana organizaci DCWC v Seti Devi, a pozval nas, abychom si vsechno osahali primo na miste.
Cesta trva 5 – 6 hodin a je podle Akkovych slov “docela hodne spatna” :-( Jedeme dzipem, normalnim autem by to vubec neslo. Neni se cemu divit, vetsinou o ceste v pravem slova smyslu nemuze byt vubec rec. Teren ve stylu Marlboro Adventure Team, dzip se misty drape po lesnich stezkach, kde je po kolena bahna – i s nahonem na vsechny ctyri je to obrovsky vykon. Uvnitr dzipu se mlatime jako nudle v bande, po peti hodinach cesty jsme uplne zdevastovany. Je az neuveritelne, ze stejnou cestu absolvuji i preplnene autobusy s lidmi sedicimi dokonce na strese(!) - tohle nas snad opravdu (ale OPRAVDU) nepotka. My mame nastesti dzip, do ktereho se normalne nasackuje az 15 prumernych Nepalcu, sami pro sebe. Jedeme s kvalitnim ridicem ve slozeni Aka, jeho kolega Guna (ma na starosti vsechno, co se tyka skol), my dva a Simon, jehoz rodina vlastne umoznila skole vzniknout. Je to obdivuhodny pribeh:
Simonuv bratranec Tim Kane se aktivne podilel na charitativni cinnosti pro Nepal. Pri jeho navsteve Nepalu na jare roku 2007 byl vsak nestastne zabit. Jeho rodina se rozhodla usporadat na jeho pocest sbirku a sehnat penize na stavbu skoly. Chteli tim vzdat poctu tomu, co Tim delal a pro co zil, a uctit tak zaroven jeho pamatku.
I kdyz skola neni jeste uplne dostavena, protoze letos kazdorocni monzunove obdobi trvalo dele nez obvykle (v tuhle dobu uz by melo byt sucho, ale i presto obcas vydatne prsi), oficialni oteviraci ceremonial bude. Jsme vsichni (bez ridice) usazeni na louce vedle skoly na zidle kolem stolu, na kterem doutnaji vonne tycinky, lezi kvetiny a sacek s cervenym barvivem. Zahajovaci rec, pri ktere nam mistni devcata vesi kvetinove vence kolem krku a delaji cervenou tecku na cele (tzv. tikka), pronasi reditel skoly. Prihlizi cela vesnice. Krome toho, ze pozorne poslouchaji jednotlive recniky (stridaji se Akka, reditel a Simon), neprestavaji take pozorovat nas, protoze Marta foti a Kosta kameruje. To se take nakonec ukazuje jako nejvetsi zabava mistnich – nechat se vyfotit a pak se podivat, jak to vyslo (Simon ma ve fotaku asi milion takovych ne uplne chtenych “momentek”). S Kostou je jako obvykle nuda, protoze foti na film ;). Po prestrizeni pomyslne stuhy je skola oficialne otevrena a my jsme pozvani na veceri do domu reditele skoly. Mistni nam berou veci z auta (zvlaste deti si povazuji za velkou cest nest nam spacak a karimatku – terno je nechat se s tim navic i vyfotit) a jdeme mezi poli, pres hnojiste s lezicimi kravami a pobihajicimi kozami az na zaprazi maleho domku. Pulka vsi s nami. Vsechno vypada (nanestesti) presne tak, jak to popisovala Olga, jenom je to najednou o mnoho skutecnejsi. Jedinym rozdilem je to, ze tady voda tece a nikde neni jediny zachod. Pry vesnicani tvrdi, ze dokud zachod nema reditel skoly, taky ho nepotrebuji. Po setmeni trochu prituhuje, takze jdeme dovnitr. V prizemi je jen jedna mala mistnustka se dvema postelemi, kde se bezne vyspi az sest Nepalcu. Hned vedle ohradka pro kozy a slepice a v rohu polootevrene ohniste. Svetla vyska cca max 1.9m. Citime se jako v nejakem nepalskem skanzenu. Dva mestaci na vylete za asijskou agroturistikou. Marta ma “trochu” strach z jidla (chce se zachranit pred jezenim na nasi pocest prave zabite, po tme oskubane a castecne osmahnute slepice), a proto tvrdi, ze neji maso. Mistni to nechapou, a hned se na to ptaji. Akka jim to ale (nejak) vysvetli, takze pak uz s tim nemaji vubec problem. My ostatni mame kureci (hodne kosti, malo masa – pry takhle chutna bezne biokure bez chemie). Nakonec vsichni dostavame na zapiti Rakshi, coz je domaci palenka z kukurice (chutna asi jako slivovice hodne redena vodou – ma asi 1% alkoholu). Ve chvili, kdy Akka vidi, ze nam Rakshi moc nejede, upozornuje nas, ze pokud chceme vyjadrit ”more respect”, meli bychom si dat jeste alespon jednu sklenku. V Nepalu je to pry zvyk (coz se nam take pozdeji potvrdilo). Jeste ze si nevsiml, kolik nam v miskach zbylo kurete (Simon po vytazeni asi tretiho pera z pusy jenom procedil mezi zuby: “Je aspon videt, ze to byl ptak.”) Marta dostala luxusni majdu ze zeleniny, kterou jsme ji nakonec vsichni zavideli. V dalsich vesnicich budeme pro jistotu tvrdit, ze jsme vegetariani a abstinenti…

Priste vypraveni a hlavne fotky z treku.