Kouzelný sud pro Nepál: ledna 2009

Zatimco novy americky prezident potrebuje dva pokusy na slozeni prisahy, IeSka jezdi k sousedum zabijet civilisty a Cesi si delaji srandu z Evropy, my mame za sebou prvni cast naseho pusobeni s Kouzelnym sudem v nepalskych vesnicich. Jsme po nejake dobe zase zpatky v civilizaci a nutno rict, ze svet se za ten mesic vubec nezmenil.
Jak jsme psali minule, rozhodli jsme se zmonitorovat skoly, ktere sponzorovala DCWC, pomoci dotazniku, ve kterych se ptame na vse mozne i nemozne. Zacali jsme ve vesnici Rajbas (ze ktere pochazi Akka), ze ktere jsme navstivili 6 skol. Predstava vesnice, na kterou jsme ale zvykli z ceskych kraju je dost matouci. Vesnice v nepalskem slova smyslu je nekolik baracku rozhazenych v kopci mezi ryzovymi poli a sem tam nejaky ten buddhisticky chramek.
Bezna navsteva skoly vypada tak, ze po prichodu vam vsechny deti na uvitanou prinesou venec kvetu nebo bilou salu. Potom si prohledneme, jak skola vypada. Ptame se reditele, kolik je v ni studentu a ucitelu, a aby z toho neco mely i deti, rozdame jim papiry, na ktere nakresli obrazek. Jednou po nas dokonce chteli, abychom zahrali na kytaru, takze Kosta vybral “namatkou” Knockin’ on heaven‘s door a deti potom na oplatku zpivaly nepalske lidovky (a mozna i folkovky, kdo vi ;) a tancily. Dalo by se to mozna prirovnat k navsteve cernochu na zakladni skole v Dolni Lhote. Nejenom deti, ale i ucitele casto vypadali, jako by ani nevedeli, ze beloch jako lidska rasa vubec existuje. Takze vsichni (bez vyjimky) proste cumi, cumi a cumi...
Casto vyvolava podobna navsteva docela komicke situace. Zvlast, kdyz chcete zjistit, jake maji problemy, co by jim pomohlo anebo kolik deti opravdu kazdy den prijde do skoly. Jen malo ucitelu totiz mluvi anglicky. Jako treba na zakladni skole v Kharpani, do ktere se jde od nejblizsiho autobusu 2-3 hodiny a ze ktere je nadherny vyhled na Himalaj. Tam meli na komunikaci ucitele anglictiny, kteremu rikali “expert”. Podle nich umel anglicky, ale popravde to byl i tak docela boj. Kdyz jsme se ho zeptali, jestli by i ostatni ucitele chteli, aby je nekdo doucil anglictinu, jenom koukal, zatimco ostatni se zubili a dokola opakovali: “Yes, he English teacher.” Nutno dodat, ze tohle byl jeden z nejhorsich pripadu. Na ostatnich mistech jsme ziskali velke mnozstvi informaci o tom, jak se veci ve skutecnosti maji a co by melo nebo mohlo byt lepsi i diky tomu, ze s nami sel ucitel z jine skoly jako tlumocnik.

Misty to bylo docela drsne videt nacpane tridy, kde deti musi sedet na zami v poloseru, odlehle vesnice bez vody, kde ziji komunity a kasty lidi, o ktere se nikdo nezajima a ktere by bez pomoci DCWC nikdy nedostaly vzdelani. Poznat deti, ktere do skoly musi chodit nekolik hodin pesky, protoze v oblasti neni jina stredni skola. Vstavaji v pet nebo sest hodin rano, pred odchodem do skoly jdou jeste na pole, a kdyz se ze skoly vrati, znovu pracuji doma. Na domaci ukoly zapomente. Je treba sklidit proso a ryzi, podojit buvola nebo nakrmit slepice. Pritom latka, kterou probiraji ve skole, je srovnatelna s tim, co se uci u nas. Na lepsi vybaveni skola ale nema penize, takze vsechno je jen bohapusta teorie. Zadne laboratore, pocitace nebo modely. Jak predvedete a vysvetlite treba Archimeduv zakon, kdyz nemate k dispozici nejen kadinku a teleso ponorene do kapaliny, ale ani kapalinu? Moznosti a napadu, jak pomoct, je az hrozive moc. Kdyz navstivite skolu a polozite par otazek, vsichni kolem vas zacnou mit pocit, ze jste je prijeli zachranit. Je ooravdu nutne si vcas uvedomit, ze neni mozne pomoct kazdemu. Neprijeli jsme spasit svet a nespasime ani Nepal.
Podle vseho to ale vypada, ze nas plan s posilanim dobrovolniku do skol ma smysl. Deti (a casto bohuzel i ucitele) maji jenom pasivni znalost anglictiny, neumi ji ale pouzit. Nedokazou anglicky mluvit ani rozumet. Povetsinou jim ale chybi i sebevedomi a nezvladaji zakladni dovednosti. Kdyz jsme si zkusili jednu hodinu ucit, mely deti za ukol slozit podle poslechu text pisne “How many roads” z jednotlivych vet, ktere mely na papircich pred sebou. Vetsina z nich text dokazala rozpoznat, ale nikoho uz nenapadlo vzit papirky do ruky a dat je do spravneho poradi. K sestaveni spravneho textu tak potrebovali spis poradit, jak na to. Diky teto zkusenosti jsme zjistili, ze deti nakonec vedely, co se po nich chce, ale netusily, jak to udelat. No anebo Kosta proste neumi zpivat.

Asi po tydnu nasi pohodu rozvirila navsteva Harmyho, Sarky a Kristyny. Zvykli z Kathmandu na rizky, burrito a tequillu se dost divili, ze ve vesnicich je k jidlu dvakrat denne jenom DeBecko a k tomu cista voda nebo mastny cas s mlikem a peprem(!). Nastesti privezli kafe a jine dobroty, takze i nam pomohli na chvili zapomenout (jeste jednou diky za 15 rizku ;). Spolecne jsme navstivili nekolik skol a taky naseho adoptivniho synka Sanjita Shresthu alias Tekuteho Kaprika, ktery bydli ve stejne vesnici jako Akkovi rodice. Sanjitova rodina je dost chuda. Akka nam vypravel, jak jeho deda prisel o vsechen svuj majetek a jeho otec musel tvrde pracovat, aby si mohli dovolit alespon maly domek a policko. Na uvitanou jsme dostali slavnostni (tzn. uplne normalni) DeBecko a pak dali detem par darku. Nejvetsi uspech melo jednoznacne pexeso a prak (viz Harmyho blog). Je pravda, ze rodice asi moc napaditi nebudou, Sanjituv bracha se totiz jmenuje Sanjiv a jeho sestra Sangita.
Vtipna storka byla s nasim bydlenim. Harmy s Kristynou byly ubytovani v prijemne mistnustce v prizemi domu Akkovych rodicu. Hned prvni noc ale zjistili, ze jejich nevitanymi spolubydlicimi jsou slepice a kohout, ktery kazdou noc ve 4:30 zacal kokrhat a uz nikdy neprestal. Nepomohlo ani zoufale Harmyho blikani celovkou a treseni s kosem, pod kterym kricel kohout, ani rezignovane pokusy o domluvu typu: “Di uz do prdele, ty pico!” Po tydnu Harmy a holky odjeli (kohout kupodivu prezil a kokrha dal) smer more.
I kdyz se muze zdat, ze ve vesnicich je nuda, a ona tam svym zpusobem nuda je, historek je spousta. Tezko se da popsat vsechno, proto za vsechny prihody jen jedna. Prijali jsme pozvani reditele skoly v Teksingu na jejich mistni buddhisticky festival. Pry prijde hodne lidi i z velke dalky a bude se zpivat a tancit. To se taky opravdu stalo. Teksing je nejen misto, kam se chodi modlit a meditovat lidi z celeho sireho okoli, ale take se tu nachazi vyhlasena pomerancova zahrada, kde rostou vyborne mandarinky, kterym z nejakeho podivneho duvodu vsichni rikaji pomerance. Byli jsme jako obvykle za exoty. Pozvali nas spolecne s vazenymi obcany vesnice na cestna mista v plastovych zidlickach na slunicku, kde jsme sledovali cely “bohaty” kulturni program, v jehoz prubehu vystoupilo nekolik nepalskych recniku, tanecniku, recitatoru (obzvlast vypecena zalezitost) a zpevaku. Jeho vyvrcholenim byl mandarinkovy song majitele

pomerancove zahrady, ktery se na podiu kroutil s igelitkou mandarinek v ruce a v textu pisne pry nabadal vesnicany k jejich konzumaci (video ukazeme pozdeji). Udrzet se a nevybouchnout smichy bylo obzvlast tezke ve chvili, kdy mu igelitka rupla a mandarinky se rozkutalely po podiu a zatimco on zpival dal, vesnicani sbirali.
O dva dny pozdeji jsme s haldou mandarinek v batozich vyrazili zpatky do civilizace. V Kathmandu se mezitim ponekud zmenila atmosfera. Je vetsi zima (v noci teplota klesa az k nule), turistu znacne ubylo a v Thamelu zbyli jen sami exoti ze zapadu (neco mezi hipiky a bandou zkrachovalych zurnalistu). Diky tomu najednou jako by prodavaci hasise a taxikari nabizejici nejlepsi sightseeing v asii meli pocit, ze jste jedini v Kathmandu, kdo potrebuje jejich sluzby. Zacali jsme bydlet u Akky doma, coz je prijemna zmena. Jenom sprcha by mohla byt o neco teplejsi (k Akkovu oznaceni “hot” ma teplota vody opravdu daleko). I kdyz po vesnicich je tohle bydleni opravdu komfort, uprimne receno, mame toho vseho uz plny kedy...
Zitra vyrazime zpatky do vesnice, dokoncit Kouzelny sud. Tentokrat budeme opravdu ucit. O tom, jak se nam bude darit a taky o tom, jak jsme oslavili v buddhisticke vesnicce vanoce a jinych prihodach zase priste.

Nicmene vsem vam prejeme krasny novy rok bez suchych zachodu, skraloupu v kafi, vareneho buvoliho mleka, kokrhajicich kohoutu, nekoncicich autobusovych presunu a podobnych “legracek”. Jinymi slovy PF 2009.

krajina a domky v Kavre