Zdravime vsechny a dekujeme moc za ohlasy.
Zitra odjizdime konecne do vesnic. Projekt jsme trochu zmenili, takze nakonec namisto puvodne zamyslenych 4-5ti navstivime vsech 14 skol, ktere jsou podporovany organizaci DCWC a Namaste Nepal. Behem 6ti tydnu chceme zmonitorovat situaci ve skolach a vesnicich a pripravit podklady pro nasledne pusobeni pripadnych dalsich dobrovolniku. Zaroven na zaver vyzkousime nas puvodni projekt v jedne ze skol. Za tu dobu, co jsme v Nepalu, jsme zjistili, ze projekt, ktery jsme puvodne planovali, by drtiva vetsina skol vubec nezvladla kvuli velmi spatnym znalostem anglictiny nejen na strane deti, ale take na strane ucitelu.
Kouzelny sud s vecmi od vas samozrejme do vesnic dovezeme a rozdame. Navic by se podle vseho mela v lednu rozjet stavba nemocnice presne v miste, kde zrovna budeme. Uvidime, jestli budeme moct nejak pomoci.
Snad nakonec bude nase mise i po vsech zmenach uspesna. Drzte nam palce...
neděle 14. prosince 2008
čtvrtek 11. prosince 2008
Hodne stesti, malo place, do roka dva kudrnace
Po nejen fyzicky, ale i psychicky vycerpavajicim treku (viz kapitola “Neco za neco aneb...”) jsme byli radi nejen za dobre jidlo a odpocinek, ale nas relax-time zpestrila i skutecnost, ze na pet tydnu prijela do Nepalu Kristyna. Nicmene nastanou okamziky v zivote lidskem, kdy i zdanlive neskodne chvile se muzou obratit proti vam. Velmi podobne se i nam stalo, ze zaslouzeny a naprosto nezbytny odpocinek po treku na Kanchenjunze se pomalu a nenapadne promenil v nefalsovany zewling v Kathmandu kombinovany s prvky obzerstvi a nekonecne lenosti. O to vic jsme byli nadseni udalosti, kterou nikdo z nas nejen ze neplanoval, ale ani nas ve snu nenapadlo, ze by se kdy mohla prihodit.Vsechno se semlelo pred nekolika dny. Prochazeli jsme se dny po ulicich Kathmandu ve ctvrti Patan, prohlizeli si nejruznejsi chramy, fotili lidi kolem a pojidali buraky. Proste turismus, jak ho mame opravdu radi ;) Kdyz uz jsme chteli odjet (uprimne receno oni nakonec ty chramy, lidi a buraky jsou vsude vlastne uplne stejne), ozvala se za nami hlasita hudba. Trumpety, klarinety a bubny ve sviznem a na mistni pomery az nezvykle veselem tempu. Za chvili uz kolem nas projizdel svatebni pruvod. Hudebnici v cervenych sakach nasledovani tancicimi muzi v oblecich, za nimi starsi muz se zenou nesou na velkych miskach posvatne predmety s jidlem a pruvod zakoncuje nazdobene auto vezouci zenicha a nevestu. Na zadnim skle auta jsou z kvetin inicialy R + R. Stojime opodal, oci navrch hlavy. Kosta foti, Harmy nataci a nevesta po chvili mava na Harmyho (ktery o tomhle okamziku pak mluvi jeste asi milionkrat), jakoze mame jit s nimi. Napred jsem si z toho delali srandu, ale nakonec jsme se rozhodli, ze opravdu pujdeme.
Prosli (nebo spis protancili) jsme s pruvodem polovinu Kathmandu a pak nas normalne pozvali na obrad. Dozvedeli jsme se, ze svatba tady trva 5 dni a ze tohle je prvni z nich. Pozvali nas do
domu nevesty. Tam jsme zjistili, ze nevesta se zenichem uz maji sestileteho klucinu. Wow! Nepal je opravdu pokrokovy, rikame si. Pak ale nekoho napadne, proc ma zenich obycejny oblek s kravatou a kdo je ten pan s kvetinami a slavnostni salou kolem krku. Nakonec zjistujeme, ze jsme byli uplne mimo. V aute nejela nevesta, ale jeji svagrova, ktera prijizdi do domu zenicha a odvazi ho do domu nevesty. “Nas” zenich je tedy nevestin bratr a maji proste dite. Sbohem pokrokovy Nepale.Pred domem stale hraje hudba a v hornim patre domu konecne vidime nevestu. Celou dobu se nam venuje asi 25 lety kluk – Amit, ktery nam vsechno vysvetluje. Je az neuveritelne, jak jsou na nas vsichni mili. Obrad je pro nas trochu neprehledny: vsichni ji nejake jidlo, nevesta je strasne smutna, pak ji zehnaji a zenich ceka o patro niz. Nakonec vsechno vyvrcholi odchodem placici matky s nevestou. Symbolizuje se tak smutek, ktery rodina proziva pri odchodu dcery z domu. Amit nas nicmene ujistil, ze tahle svatba je opravdu z lasky, takze nic dopredu domluveneho, jak je tu take jeste zvykem. Cely pruvod pak smeruje do chramu, kam my jsme uz nesli.
Druhy den se kona obrad v dome zenicha. Pozvano je priblizne stopadesat hostu, ale Amit rika, ze je to spis mala svatba. Velka by pry byla tak 600-800 lidi. Musite totiz pozvat uplne kazdeho, ko
ho znate, protoze jinak by to znamenalo zneucteni. Prubeh byl tentokrat jednodussi, predali jsme darek (knihu o svete) a kvetinu neveste (bezne to sice neni - i tady povetsinou vybiraj penize, ale od nas je to v poradku), dali jsme si nejake to jidlo jako svacinku a pak nas pozvali na slavnostni svatebni hostinu se vsim vsudy. Sedeli jsme na zemi v tureckem sedu (au au), jedli jsme rukama, pili s nimi jejich mistni palenku, chutnajici jako ta nejlepsi moravska slivovice, a celou dobu se nesmeli zvednout a odejit. Proste zazitek, ze ktereho vetsina z nas pak mela sice luxusni sracku, ale ktery rozhodne stal za to. Na zaver nas pozvali jeste k sobe do domu a pak jsme se dohodli, ze je na oplatku my nekdy pozveme na obed. Uz se tesime, protoze to bylo fakt skvely. Na zaver by se proto sluselo rict: “Diky, o’, Harmy, ze jses takovej sekac, ze te i v Nepalu zvou, abys jim zatancil na svatbe...” :))))svatebni pruvod
obrad v dome nevesty
obrad pred domem zenicha
turismus, jak ho mame opravdu radi...
středa 10. prosince 2008
Neco za neco aneb trekking kolem Kanchenjungy
Fakt masla
“Rikate, ze jste nam vybrali trek na 14 dni s nekolikadennim pochodem ve snehu a s prechodem sedla 5100 metru vysoko? Hele to je kravina, jsme po roce v kanclu fakt masla a nejsme vubec aklimatizovany. Na zacatek proste budme muset dat neco jednoduchyho na rozchozeni...” Tak presne tohle odpovidal Harmy, kdyz Kosta s Martou jeste stale plni nadseni po Annapurne psali, ze na spolecny trek by bylo mozne zkusit oblast kolem Manaslu. “Oukej, domluvime se, az dorazite.” No jo, jenomze jedna vec je neco si dopredu rozumne promyslet a uplne jina vec je neco videt a strasne moc to chtit. I proto vsechno nakonec dopadlo uplne jinak.
Zaplatime karlovarskejm hotel s DeBeckem, aby nemuseli Ceckovat
Dlouho jsme zvazovali, jaky trek by mohl byt dobry na rozchozeni pro neaklimatizovana masla, az rozhodl, jak jinak, pan Google. Na internetu jsme totiz nasli fotky z treku v oblasti Kanchenjunga v nejvychodnejsim cipu Nepalu. Vsechno vypadalo nadherne, hory, lidi, vesnicky a navic skoro zadni turisti! Proste dokonalost sama. Oblast je ale celkem dost odlehla, takze se jedna o trek nejmin na dvacet dni s dlouhymi a narocnymi pochody. Za to se ovsem clovek dostane do bezprostredni blizkosti nadhernych hor. Sice to neni uplne na rozchozeni, ale jsme uneseni fotkami, takze je rozhodnuto.
Nicmene se jedna o oblast, kam musi clovek jet s pruvodcem. Navic neni mozne jist u mistnich kazdy den a nest vsechno vybaveni a jidlo na tak dlouhou dobu proste nejde. Je tedy cas na zasadni rozhodnuti – potrebujeme nosice. Pozadali jsme o pomoc Akku a jeho trekovaci agenturu Buddha eye trek. Sehnali pro nas dva nosice, kteri nejenze na Kanchenjunze uz byli, ale navic jeden z nich umi dokonce trochu anglicky. Vypadaji jako parek docela prijemnych typku, jmenuji se Krishna a Vishnu (kdyz se nam poprve predstavovali, Sarka neverila, ze se takhle opravdu muzou jmenovat, a mela pocit, ze jsou to prezdivky, aby se to lip pamatovalo turistum, takze jim povida: “Krishna and Vishnu? Is it a joke?”) . Nebyl to joke. Nicmene, aby se nas porad neptali, kdyz jsme se bavili nejen o nich, ale i o ruznych jinych vecech, zacali jsme pouzivat zkratky. Takze jsme tam byli s Kackem a Veckem (zkracene karlovarsky), jedli jsme DeBecko (dal bhat) a cetli u toho eLPecko (Lonely Planet), obcas jsme potkali eFka a IeSka (Francouze s Izraelci), prislusnici jednotlivych nabozenstvi jsou Becka, Hacka a Cecka (vyjimecne i eMka, tech je ale v Nepalu velmi malo), rano nemuze zacit bez CeeFka s CeCeckem (cofee with cofee-creamer), kempovani je Ceckovani a dal uz podle nalady jednotliva jidla a ostatni veci (treba Malai Kofta je CeeFTecko, noodle soup je eNeSko, lemon tea eLTecko, atd.). Takze vetu, kterou jsme pouzili, kdyz jsme se na zpatecni ceste rozhodli, ze nenechame nase nosice pres noc na ulici, si muzete domyslet sami.
The Book
Je docela dost lidi, kteri si cestovani po zemi jako je Nepal nedokazou dost dobre predstavit. V zasade ma clovek vlastne jenom dve moznosti, bud si zaplati cestovku anebo jede proste “na blind”. Lidem, kteri jezdi sami se vseobecne rika backpackeri (tj. cestovatele cestujici na vlastni pest jenom s velkym batohem na zadech a proklate prazdnou penezenkou). Kazdy spravny backpacker ma krome batohu a nedostatku penez jeste jednu dulezitou vec – pruvodce z edice Lonely Planet neboli lounlynu, LPcko alias The Book. Jeji dulezitost krasne vystihuje rozhovor dvou backpackeru z jedne knihy: “Is LP the best book?” “No, it is the only Book!” The Book je bible vsech cestovatelu, modla obsahujici vycet odpovedi na vsechno, co jste kdy chteli vedet, ale bali jste se zeptat.
Cesta tam a zase zpatky
Abychom se dostali z KTM do Taplejungu, kde zacina trek, byli jsme pred odjezdem postaveni pred dve resp. tri moznosti: jet 3 dny pres sever Indie, jet dva dny nepalskym jihem s nutnosti “prekrocit” nejakou reku, kde povoden strhla silnice a mosty, ci posledni moznost – letecky. S ohledem na “pravidla backpackingu” jsme zvolili tu nejlevnejsi a nejrychlejsi variantu c.2 - tedy nepalskymi terajemi s trajektem na pul cesty.
Byt stredovekym panovnikem a vlastnit alespon jeden nepalsky autobus, okamzite bych ho zaclenil mezi osvedcene mucici nastroje – ucinnosti by se zaradil asi nekam mezi skripec a hladomornu. Celkem dlouho jsme premysleli, jak nejlip lze tento zpusob cestovani priblizit. Zkuste proto nasledujici navod.
Vezmete:
- jednoho dospeleho muze ci zenu
- male auticko pro deti (mozno videt pred supermarketem)
- podvozek od rodeoveho automatu byka
- nekolik tun zrezivele oceli (trubek, uhelniku, vinglu, ramu apod.)
- dva pytle pisecneho prachu
- elektricky vetrak
- hadici o prumeru bezneho vyfuku.
Cele auticko nesmyslne vyztuzte zminenymi ocelovymi “prvky”, ponekud amatersky pak spojte corpus vozitka s rodeovym podvozkem, napojte hadici na vyfuk a zavedte ji skrz podlahu pod sedacku, primo pred vas oblicej upevnete vetrak, na strechu osadte pytle s prachem (zatizeni pak simuluje cca 4 nepalce/m2 strechy). Nekolikrat propichnete pytle i strechu, puste vetrak, rodeovy podvozek nastavte na c.12 (very fast), nastartujte cca 30 let stary dieslovy pohon a pak uz jen staci do toho “dopravniho prostredku” silou nacpat toho jednoho dospeleho muze ci zenu a nechat ho tam 19 hodin – s dvema prestavkami na DeBecko (viz odstavec “The book”).
Ted vazne: Zmerili jsme prostor na sezeni – 31 cm je sedadlo + pred nim 23 cm prostoru na nohy! Dosli jsme tedy k zaveru, ze tyto autobusy drive slouzily jako tzv. “school-buses”, ale byly vyrazeny, jelikoz ani ti skolaci se tam uz nevesli! Ted je nepalci opet pouzivaj pro turisty.
Nejhorsi na cele veci je ale fakt, ze kdyz vy jste uz na pokraji nervoveho zhrouceni a v dobe, kdyz uz jste hodinu meli byt na miste, se nekoho zeptate: “Za jak dlouho tam budeme?”, odpovi vam se stoickym klidem a lehkym usmevem: “No, asi tak za devet hodin…dneska jedeme very slowly, very slowly…”.
Jedna cesta celkem trvala neco malo pres dva dny a celkem 3 prestupy. K prekroceni reky je nutne pouzit nekolik bambusovych mostiku, nekolik riksaru a dzip. Dalsim predpokladem je obdivuhodna trpelivost a znacna schopnost smlouvani – za vsechno se neustale dokola plati a opet se zacina smlouvat na desetinasobku konecne ceny.
Vlastni trek
Trek kolem Kanchenjungy je vicemene (spis vice nez mene) narocny. Takhle ho i s cestou strucne popisuje The Book: Po nekolika dnech namahaveho pochodu pres limbske vesnice, pri kterem nastoupate a naklesate vice nez 15000 vyskovych metru, se dostanete do ledovcoveho udoli jizne od Kanchenjungy, treti nejvyssi hory na svete. Po prechodu nekolika sedel ve vysce pres 4000 m.n.m. vse vyusti v prekrasnou vysokohorskou scenerii na severni strane Kanchenjungy. [...] Oblast Kanchenjungy je domovem lidi z kmene Limbu, kteri zde ziji jiz nejmene 2000 let. Tito pribuzni Raiu prevazuji v oblasti na vychod od reky Arun a jen malo jich zije jinde. Jejich nabozenstvi je smesici buddhismu a samanismu. Limbske zeny si zdobi nosy velkymi zlatymi sperky. [...] Z Kathmandu do Ilamu jezdi autobus, je to ale dlouha a namahava cesta v rozdrkanych “rachotinach”. V Ilamu muzete prestoupit na autobus do Taplejungu. Lide, kteri tuto cestu zazili rikaji, ze je jednodussi dojit posledni cast cesty pesky, radeji nez jet terennim autobusem po hrbolatych , strmych a prasnych serpentynach. Nutno dodat, ze The Book se v posledni casti popisu skutecne nemyli.
Kdyz se navic doctete, ze cesta vede autentickymi limbskymi vesnickami s jejich typickymi obydlimi a jidlem, krajinou rododendronovych lesu, ktera vrcholi v dramatickych horskych panoramatech a ze casto skacete zurcicimi potucky z kamene na kamen, mate pocit, ze muze byt jenom malo poetictejsich mist, nez je prave tohle. Tesime se jako deti na krasne vyhledy, mile lidi v jejich prirozenem prostredi, nepalskou kuchyni a trek, ktery se da docela dobre zvladnout. Realita je ovsem takova, ze kdyz uz se druhy tyden potite sest hodin denne v dzungli, kde hory nejen ze nevidite, ale mate pocit, ze ani neni mozne, aby tu vubec nekde byly, spite na zemi v mistnich zacouzenych chatrcich nebo v domcich, kde jeste vcera bydlelo stado koz, nejite nic jineho nez suchou ryzi zalitou vyvarem z cocky (tj. typicky nepalsky pokrm zvany Dal Bhat, neboli familierne DeBecko), k tomu par zparenych kopriv, k snidani placky z mouky a vody, a denne pritom musite ujit minimalne kilometr nahoru a zase dolu a to porad dokola (!), dokazete si jiste predstavit, ze vam z toho za chvili zacne pekne hrabat.
Vychazeli jsme z mestecka Taplejung a smerovali po jiznim treku do zakladniho tabora Yalung base camp. Cesta nahoru a dolu (a pak zase nahoru a dolu) dzungli trvala nekonecnych deset dni, nez jsme zacali regulerne stoupat a dostali se trochu na dosah hor. Navic nas od zacatku suzovaly ruzne neduhy – Kosta: “Tak ono to vypada jako obycejna ryma, ale ja fakt nemuzu vubec polykat.”, Harmy: ”Hele ja ty na ty kolena skoro nemuzu doslapnout.” Takze kdyz jsme se dostali do Tseramu, kde pres noc nasnezilo dobrych deset cisel, byli jsme uz docela hotovi. O to vic nas dostalo, kdyz jsme pri dalsim postupu v Ramche (4600 m.n.m.), kde jsme prespavali v domecku z kameni v patnacti az dvaceti stupnich pod nulou, zjistili, ze rodinka tam ma asi rocni holcicku a ze ji tam navic i spolecnymi silami porodili. Neco proste nasinec pochopit nemuze. Bezprostredni blizkost zasnezenych hor trvala jeste dva dny, nez jsme presli sedlo Sele La (opet nocleh v chatrci v mrazu) na severni stranu masivu a pak uz pokracovali zase zpatky do nizin. Za celou dobu nahore jsme potkali jednu vypravu peti eFek, kteri sli v opacnem smeru. Jinak naprosta samota, jenom hory a my.
Na ceste zpatky uz bylo vse o trochu veselejsi, lepsi jidlo, min narocna cesta a vedomi, ze za par dni (cca jeden tyden - tj. pro nekoho bezna dovolena) budeme v civilizaci a dame si konecne relax. Prochazeli jsme zase vesnickami, kde na nas mistni lide az nevericne koukali - asi nejsou na turisty zvykli. Jenom deti po vas pokrikuji “Giv me a pen!” a obcas se nekdo zepta “Country?” (coz opravdu neni otazka na vas hudebni vkus). Jednou se takhle
Harmy dostal do situace, kdy ve vesnici byl nejaky trh, tzn. desitky lidi. Vsichni se sebehli a koukaji na nej (ze vzdalenosti nekolika centimetru pochopitelne). Nekdo z nich neco nepalsky rekne, vsichni se Harmymu vysmejou a koukaji dal. Pak se nekdo preci jen osmeli a zkusi to: “Country?” Harmy trochu pookreje a povida :”Czech republic.”, vesnican na to: “Public?”. Nacez Harmy nekolik minut vysvetluje vyznam slova republic, poukaze i na to, ze Nepal uz je v soucasne dobe take republikou a co ze to vlastne znamena. Vypada to, ze nekdo mozna preci jen trochu neco pochopil. Nicmene prichazi dalsi a dalsi a zkousi to pekne jeden po druhem: “Country?”/ “Czech republic.”/ “Public?” Je to fakt na bednu. Vsechno nakonec korunuje posledni z nich (ktery se uz ovsempta ponekolikate).
> vesnican (bezelstne) “Country?”
> Harmy (rezignovane): “Czech republic.”
> vesnican (stale bezelstne): “Celek leleflek?”
> Harmy (rozcilenej a na pokraji zoufalstvi): “Ja ti dam celeflek, ty vole. Vypadni uz!”
Kdyz prichazime do Taplejungu, vime, ze to mame za sebou. Nesleduje uz jenom vecere s oslazenou bramborovou kasi (oni to ale opravdu mysleli dobre) a cesta autobusem (naprosto zdrcujici a jen o malo horsi, nez smerem sem). Bylo to vsechno, jenom ne lehci trek na rozchozeni, ale vsechno utrpeni nakonec opravdu stalo za to - Kosta: “Jako asi takhle, uz bych to jit nechtel, ale byla to pecka!”
Pro priznivce Google Earth strucne nas postup: Taplejung, Lali Kharka, Kande Bhangyjang, Phumde Danda, Mamanke, Yamphudin, Torontan (Tortong), Tseram, Ramche, Oktang a zpatky do Tseramu, dal pres sedlo Sele La, Ghunsa, Gyabla, Amjilosa, Sekathun, Tapethok, Mitlung a konecne opet Taplejung.
mapa oblasti
jizni trek limbskymi vesnicemi, dzungli a rododendronovymi lesy smerem do Yalung base camp
kontakt s horami na ceste z Tseramu pres Ramche do Yalung base camp
cesta pres sedlo Sele La a Mirgin La ve vysce pres 4400 m.n.m.
“Rikate, ze jste nam vybrali trek na 14 dni s nekolikadennim pochodem ve snehu a s prechodem sedla 5100 metru vysoko? Hele to je kravina, jsme po roce v kanclu fakt masla a nejsme vubec aklimatizovany. Na zacatek proste budme muset dat neco jednoduchyho na rozchozeni...” Tak presne tohle odpovidal Harmy, kdyz Kosta s Martou jeste stale plni nadseni po Annapurne psali, ze na spolecny trek by bylo mozne zkusit oblast kolem Manaslu. “Oukej, domluvime se, az dorazite.” No jo, jenomze jedna vec je neco si dopredu rozumne promyslet a uplne jina vec je neco videt a strasne moc to chtit. I proto vsechno nakonec dopadlo uplne jinak.
Zaplatime karlovarskejm hotel s DeBeckem, aby nemuseli Ceckovat
Dlouho jsme zvazovali, jaky trek by mohl byt dobry na rozchozeni pro neaklimatizovana masla, az rozhodl, jak jinak, pan Google. Na internetu jsme totiz nasli fotky z treku v oblasti Kanchenjunga v nejvychodnejsim cipu Nepalu. Vsechno vypadalo nadherne, hory, lidi, vesnicky a navic skoro zadni turisti! Proste dokonalost sama. Oblast je ale celkem dost odlehla, takze se jedna o trek nejmin na dvacet dni s dlouhymi a narocnymi pochody. Za to se ovsem clovek dostane do bezprostredni blizkosti nadhernych hor. Sice to neni uplne na rozchozeni, ale jsme uneseni fotkami, takze je rozhodnuto.
Nicmene se jedna o oblast, kam musi clovek jet s pruvodcem. Navic neni mozne jist u mistnich kazdy den a nest vsechno vybaveni a jidlo na tak dlouhou dobu proste nejde. Je tedy cas na zasadni rozhodnuti – potrebujeme nosice. Pozadali jsme o pomoc Akku a jeho trekovaci agenturu Buddha eye trek. Sehnali pro nas dva nosice, kteri nejenze na Kanchenjunze uz byli, ale navic jeden z nich umi dokonce trochu anglicky. Vypadaji jako parek docela prijemnych typku, jmenuji se Krishna a Vishnu (kdyz se nam poprve predstavovali, Sarka neverila, ze se takhle opravdu muzou jmenovat, a mela pocit, ze jsou to prezdivky, aby se to lip pamatovalo turistum, takze jim povida: “Krishna and Vishnu? Is it a joke?”) . Nebyl to joke. Nicmene, aby se nas porad neptali, kdyz jsme se bavili nejen o nich, ale i o ruznych jinych vecech, zacali jsme pouzivat zkratky. Takze jsme tam byli s Kackem a Veckem (zkracene karlovarsky), jedli jsme DeBecko (dal bhat) a cetli u toho eLPecko (Lonely Planet), obcas jsme potkali eFka a IeSka (Francouze s Izraelci), prislusnici jednotlivych nabozenstvi jsou Becka, Hacka a Cecka (vyjimecne i eMka, tech je ale v Nepalu velmi malo), rano nemuze zacit bez CeeFka s CeCeckem (cofee with cofee-creamer), kempovani je Ceckovani a dal uz podle nalady jednotliva jidla a ostatni veci (treba Malai Kofta je CeeFTecko, noodle soup je eNeSko, lemon tea eLTecko, atd.). Takze vetu, kterou jsme pouzili, kdyz jsme se na zpatecni ceste rozhodli, ze nenechame nase nosice pres noc na ulici, si muzete domyslet sami.
The Book
Je docela dost lidi, kteri si cestovani po zemi jako je Nepal nedokazou dost dobre predstavit. V zasade ma clovek vlastne jenom dve moznosti, bud si zaplati cestovku anebo jede proste “na blind”. Lidem, kteri jezdi sami se vseobecne rika backpackeri (tj. cestovatele cestujici na vlastni pest jenom s velkym batohem na zadech a proklate prazdnou penezenkou). Kazdy spravny backpacker ma krome batohu a nedostatku penez jeste jednu dulezitou vec – pruvodce z edice Lonely Planet neboli lounlynu, LPcko alias The Book. Jeji dulezitost krasne vystihuje rozhovor dvou backpackeru z jedne knihy: “Is LP the best book?” “No, it is the only Book!” The Book je bible vsech cestovatelu, modla obsahujici vycet odpovedi na vsechno, co jste kdy chteli vedet, ale bali jste se zeptat.
Cesta tam a zase zpatky
Abychom se dostali z KTM do Taplejungu, kde zacina trek, byli jsme pred odjezdem postaveni pred dve resp. tri moznosti: jet 3 dny pres sever Indie, jet dva dny nepalskym jihem s nutnosti “prekrocit” nejakou reku, kde povoden strhla silnice a mosty, ci posledni moznost – letecky. S ohledem na “pravidla backpackingu” jsme zvolili tu nejlevnejsi a nejrychlejsi variantu c.2 - tedy nepalskymi terajemi s trajektem na pul cesty.Byt stredovekym panovnikem a vlastnit alespon jeden nepalsky autobus, okamzite bych ho zaclenil mezi osvedcene mucici nastroje – ucinnosti by se zaradil asi nekam mezi skripec a hladomornu. Celkem dlouho jsme premysleli, jak nejlip lze tento zpusob cestovani priblizit. Zkuste proto nasledujici navod.
Vezmete:
- jednoho dospeleho muze ci zenu
- male auticko pro deti (mozno videt pred supermarketem)
- podvozek od rodeoveho automatu byka
- nekolik tun zrezivele oceli (trubek, uhelniku, vinglu, ramu apod.)
- dva pytle pisecneho prachu
- elektricky vetrak
- hadici o prumeru bezneho vyfuku.
Cele auticko nesmyslne vyztuzte zminenymi ocelovymi “prvky”, ponekud amatersky pak spojte corpus vozitka s rodeovym podvozkem, napojte hadici na vyfuk a zavedte ji skrz podlahu pod sedacku, primo pred vas oblicej upevnete vetrak, na strechu osadte pytle s prachem (zatizeni pak simuluje cca 4 nepalce/m2 strechy). Nekolikrat propichnete pytle i strechu, puste vetrak, rodeovy podvozek nastavte na c.12 (very fast), nastartujte cca 30 let stary dieslovy pohon a pak uz jen staci do toho “dopravniho prostredku” silou nacpat toho jednoho dospeleho muze ci zenu a nechat ho tam 19 hodin – s dvema prestavkami na DeBecko (viz odstavec “The book”).
Ted vazne: Zmerili jsme prostor na sezeni – 31 cm je sedadlo + pred nim 23 cm prostoru na nohy! Dosli jsme tedy k zaveru, ze tyto autobusy drive slouzily jako tzv. “school-buses”, ale byly vyrazeny, jelikoz ani ti skolaci se tam uz nevesli! Ted je nepalci opet pouzivaj pro turisty.
Nejhorsi na cele veci je ale fakt, ze kdyz vy jste uz na pokraji nervoveho zhrouceni a v dobe, kdyz uz jste hodinu meli byt na miste, se nekoho zeptate: “Za jak dlouho tam budeme?”, odpovi vam se stoickym klidem a lehkym usmevem: “No, asi tak za devet hodin…dneska jedeme very slowly, very slowly…”.
Jedna cesta celkem trvala neco malo pres dva dny a celkem 3 prestupy. K prekroceni reky je nutne pouzit nekolik bambusovych mostiku, nekolik riksaru a dzip. Dalsim predpokladem je obdivuhodna trpelivost a znacna schopnost smlouvani – za vsechno se neustale dokola plati a opet se zacina smlouvat na desetinasobku konecne ceny.
Vlastni trek
Trek kolem Kanchenjungy je vicemene (spis vice nez mene) narocny. Takhle ho i s cestou strucne popisuje The Book: Po nekolika dnech namahaveho pochodu pres limbske vesnice, pri kterem nastoupate a naklesate vice nez 15000 vyskovych metru, se dostanete do ledovcoveho udoli jizne od Kanchenjungy, treti nejvyssi hory na svete. Po prechodu nekolika sedel ve vysce pres 4000 m.n.m. vse vyusti v prekrasnou vysokohorskou scenerii na severni strane Kanchenjungy. [...] Oblast Kanchenjungy je domovem lidi z kmene Limbu, kteri zde ziji jiz nejmene 2000 let. Tito pribuzni Raiu prevazuji v oblasti na vychod od reky Arun a jen malo jich zije jinde. Jejich nabozenstvi je smesici buddhismu a samanismu. Limbske zeny si zdobi nosy velkymi zlatymi sperky. [...] Z Kathmandu do Ilamu jezdi autobus, je to ale dlouha a namahava cesta v rozdrkanych “rachotinach”. V Ilamu muzete prestoupit na autobus do Taplejungu. Lide, kteri tuto cestu zazili rikaji, ze je jednodussi dojit posledni cast cesty pesky, radeji nez jet terennim autobusem po hrbolatych , strmych a prasnych serpentynach. Nutno dodat, ze The Book se v posledni casti popisu skutecne nemyli.
Kdyz se navic doctete, ze cesta vede autentickymi limbskymi vesnickami s jejich typickymi obydlimi a jidlem, krajinou rododendronovych lesu, ktera vrcholi v dramatickych horskych panoramatech a ze casto skacete zurcicimi potucky z kamene na kamen, mate pocit, ze muze byt jenom malo poetictejsich mist, nez je prave tohle. Tesime se jako deti na krasne vyhledy, mile lidi v jejich prirozenem prostredi, nepalskou kuchyni a trek, ktery se da docela dobre zvladnout. Realita je ovsem takova, ze kdyz uz se druhy tyden potite sest hodin denne v dzungli, kde hory nejen ze nevidite, ale mate pocit, ze ani neni mozne, aby tu vubec nekde byly, spite na zemi v mistnich zacouzenych chatrcich nebo v domcich, kde jeste vcera bydlelo stado koz, nejite nic jineho nez suchou ryzi zalitou vyvarem z cocky (tj. typicky nepalsky pokrm zvany Dal Bhat, neboli familierne DeBecko), k tomu par zparenych kopriv, k snidani placky z mouky a vody, a denne pritom musite ujit minimalne kilometr nahoru a zase dolu a to porad dokola (!), dokazete si jiste predstavit, ze vam z toho za chvili zacne pekne hrabat.
Vychazeli jsme z mestecka Taplejung a smerovali po jiznim treku do zakladniho tabora Yalung base camp. Cesta nahoru a dolu (a pak zase nahoru a dolu) dzungli trvala nekonecnych deset dni, nez jsme zacali regulerne stoupat a dostali se trochu na dosah hor. Navic nas od zacatku suzovaly ruzne neduhy – Kosta: “Tak ono to vypada jako obycejna ryma, ale ja fakt nemuzu vubec polykat.”, Harmy: ”Hele ja ty na ty kolena skoro nemuzu doslapnout.” Takze kdyz jsme se dostali do Tseramu, kde pres noc nasnezilo dobrych deset cisel, byli jsme uz docela hotovi. O to vic nas dostalo, kdyz jsme pri dalsim postupu v Ramche (4600 m.n.m.), kde jsme prespavali v domecku z kameni v patnacti az dvaceti stupnich pod nulou, zjistili, ze rodinka tam ma asi rocni holcicku a ze ji tam navic i spolecnymi silami porodili. Neco proste nasinec pochopit nemuze. Bezprostredni blizkost zasnezenych hor trvala jeste dva dny, nez jsme presli sedlo Sele La (opet nocleh v chatrci v mrazu) na severni stranu masivu a pak uz pokracovali zase zpatky do nizin. Za celou dobu nahore jsme potkali jednu vypravu peti eFek, kteri sli v opacnem smeru. Jinak naprosta samota, jenom hory a my.
Na ceste zpatky uz bylo vse o trochu veselejsi, lepsi jidlo, min narocna cesta a vedomi, ze za par dni (cca jeden tyden - tj. pro nekoho bezna dovolena) budeme v civilizaci a dame si konecne relax. Prochazeli jsme zase vesnickami, kde na nas mistni lide az nevericne koukali - asi nejsou na turisty zvykli. Jenom deti po vas pokrikuji “Giv me a pen!” a obcas se nekdo zepta “Country?” (coz opravdu neni otazka na vas hudebni vkus). Jednou se takhle
Harmy dostal do situace, kdy ve vesnici byl nejaky trh, tzn. desitky lidi. Vsichni se sebehli a koukaji na nej (ze vzdalenosti nekolika centimetru pochopitelne). Nekdo z nich neco nepalsky rekne, vsichni se Harmymu vysmejou a koukaji dal. Pak se nekdo preci jen osmeli a zkusi to: “Country?” Harmy trochu pookreje a povida :”Czech republic.”, vesnican na to: “Public?”. Nacez Harmy nekolik minut vysvetluje vyznam slova republic, poukaze i na to, ze Nepal uz je v soucasne dobe take republikou a co ze to vlastne znamena. Vypada to, ze nekdo mozna preci jen trochu neco pochopil. Nicmene prichazi dalsi a dalsi a zkousi to pekne jeden po druhem: “Country?”/ “Czech republic.”/ “Public?” Je to fakt na bednu. Vsechno nakonec korunuje posledni z nich (ktery se uz ovsempta ponekolikate).> vesnican (bezelstne) “Country?”
> Harmy (rezignovane): “Czech republic.”
> vesnican (stale bezelstne): “Celek leleflek?”
> Harmy (rozcilenej a na pokraji zoufalstvi): “Ja ti dam celeflek, ty vole. Vypadni uz!”
Kdyz prichazime do Taplejungu, vime, ze to mame za sebou. Nesleduje uz jenom vecere s oslazenou bramborovou kasi (oni to ale opravdu mysleli dobre) a cesta autobusem (naprosto zdrcujici a jen o malo horsi, nez smerem sem). Bylo to vsechno, jenom ne lehci trek na rozchozeni, ale vsechno utrpeni nakonec opravdu stalo za to - Kosta: “Jako asi takhle, uz bych to jit nechtel, ale byla to pecka!”
Pro priznivce Google Earth strucne nas postup: Taplejung, Lali Kharka, Kande Bhangyjang, Phumde Danda, Mamanke, Yamphudin, Torontan (Tortong), Tseram, Ramche, Oktang a zpatky do Tseramu, dal pres sedlo Sele La, Ghunsa, Gyabla, Amjilosa, Sekathun, Tapethok, Mitlung a konecne opet Taplejung.
mapa oblasti
prechod reky na ceste do Taplejungu
jizni trek limbskymi vesnicemi, dzungli a rododendronovymi lesy smerem do Yalung base camp
kontakt s horami na ceste z Tseramu pres Ramche do Yalung base camp
cesta pres sedlo Sele La a Mirgin La ve vysce pres 4400 m.n.m.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)